V Brne si asi kúpim New Moon, alebo až prečítam všetky diely ako e-book a kúpim si to až keď budem mať viac prachov, čo bude v nedohľadne, alebo aj nikdy.
Chtěla jsem byt ve starým dělnickým domě se dvěma nebo třema malejma pokojema, nízkým stropem, malýma oknama, ošlapaným dřevěným schodištěm, kde je to pořád trochu cejtit jídlem a kde sousedi vycházej ven ze dveří a říkaj: „Dobrý den, jak se máte?“ Schody byly tak úzký, že se člověk musel dotknout souseda, když se s nim potkal. Všichni v domě tvrdě pracovali, ale byli úplně spokojený. Neměli chuť se hádat, nebyli závistiví, pomáhali si navzájem, byli zkrátka úplně jiný
než boháči a úplně jiný než dělníci ve věžákách v Gropiusstadtu. Byl tam zkrátka mír a pohoda.
Nejdůležitější v mým bytě byla ložnice. U pravý stěny stála hodně široká postel potažená tmavou látkou. Na obou stranách byly noční stolky. Jeden pro Detlefa, když by u mě spal. A pak byla ještě na každý straně palma. V pokoji bylo vůbec spousta kytek a rostlin. Za postelí jsem měla nalepenou tapetu, která se nedá koupit. Byla na ní poušť s obrovskejma písečnejma dunama. A několika palmama. Oáza. Seděli tam beduíni, bílý turbany na hlavách, odpočívali a pili čaj. Na mý tapetě panoval totální mír. Nalevo v ložnici, ve výklenku, kde bylo ve skosený střeše okno, byl můj sedací kout. Byl to kout jako někde v Arábii nebo Indii. Spousta polštářů kolem nízkýho kulatýho stolu. Seděla jsem tam vždycky večer, okolo naprostej klid, neznala jsem žádnej spěch, neměla jsem žádný přání a žádný problémy.
Obývací pokoj se vlastně podobal ložnici. Všude byly kytky a koberce. Uprostřed místnosti stál velikej kulatej dřevěnej stůl a kolem dokola proutěný židle. U stolu sedávali moji nejlepší přátelé, jedli, co jsem uvařila, a pili čaj. Na stěnách byly police plný knih. Byly to knihy od lidí, který taky nalezli klid a měli rádi zvířata a přírodu. Police jsem si dělala sama, protože v prodejnách neměli nic, co by se mi líbilo. Nábytek v obchodech byl obrovskej a musel ukazovat, jakou děsnou spoustu peněz stál. V bytě nebyly dveře, jen závěsy. Protože otvírání a zavírání dveří dělá hroznej randál.
Měla jsem psa, rotvajlera, a dvě kočky. Vymontovala jsem zadní sedadlo ve svým sporťáku, aby to tam měl pes pohodlný.
Večer jsem pak v klidu uvařila večeři. Ne ve spěchu, tak jak vždycky vařila matka. Pak se otočil klíč v zámku. Detlef přišel z práce. Pes na něho vyskakoval, kočky se nahrbily a třely se mu o nohy. Detlef mi dal pusu a sednul si k večeři.
Tak jsem si snila při absťáku.
úryvok z My děti ze stanice ZOO, Christiane F., str. 166-167
No comments:
Post a Comment